Po jednom krásném dni v Káthmándú plném nicnedělání a ochutnávání dalších nepálských specialit (např. polévka jhol s knedlíčky mo:mo nás velmi zaujala), přichází čas na přesun do divočiny. Tentokrát ale nemíříme do hor, jedeme do džungle. S vytištěnou jízdenkou na autobus přicházíme ve středu po šesté ráno k dlouhé řadě asi dvaceti turistických autobusů, které většinou míří také do národního parku Chitwan. Ajaj, to asi nebude tak skryté a neobjevené místo, jak jsme doufali… No co, máme lístek, už není cesty zpátky.
Naštěstí brzy nacházíme svůj bus s velkým nápisem Deluxe Sofa. Jakkoliv luxusně a pohodlně toto může znít, realita je bohužel jiná. Sedačky jsou totiž natolik naducaná kožená “křesílka” s ohromným polštářem, že nezbývá absolutně žádný prostor pro nohy, natož batoh. Napasujeme se na svá místa, zapadneme hluboko do polštářů a moc se těšíme, až budeme moct zase vystoupit. Díky bohu vzadu v autobuse hoří vonná tyčinka, to nás trochu uklidňuje. Autobusem prochází mladík, rozdává sáčky na zvracení, všechna místa jsou plná, můžeme vyrazit. Zahajujeme další šílenou jízdu po nepálských silnicích. Mám čím dál silnější pocit, že čeština nemá pro stav zdejších silnic žádné slovo – ani “hrbolatá”, ani “drncavá” vskutku nevystihují šestihodinové peklíčko, které nás čeká.
Má to i své výhody. Vzhledem k tomu, jak pomalu musí autobus přejíždět přes díry a hrboly, máme spoustu času na kochání. Z okna pozorujeme rozsáhlé rýžové terasy, které místní farmáři vykopávají motyčkami. Vidíme zaprášené domky, kde se suší prádlo na šňůře asi tak dva metry od špinavé dálnice. V některých domech sedí prodavači chipsů a Coca-Coly, kteří doufají v kolonu, aby se jim obchůdky zaplnily hladovými cestujícími. Sledujeme děti v uniformách na cestě do školy a také menší děti, které se houpou na ohromných houpačkách vyrobených z bambusů.
Brzy odpoledne přijíždíme do první zastávky. Jsme ve třetím největším městě v Nepálu – v Bharatpuru. Ihned po vystoupení z autobusu nám dojde, v jakém šíleném maglajzu jsme se to ocitli. Ulice plné lidí, aut, motorek, chaos, a my dva uprostřed toho všeho hledající zastávku autobusu do vesničky Meghaulí. Pocit zoufalství umocňuje teplota vzduchu, která je určitě kolem 35 stupňů, a taky roj taxikářů, kteří se na nás slétnou jako supi. Teče nám pot po zádech, bloudíme a každé dvě sekundy říkáme “no, thank you”. Taxi netřeba, my to najdem! Z posledních sil konečně nacházíme správný autobus do Meghaulí, aspoň doufáme. Sedáme si do poslední řady. Nastoupí asi 30 dalších cestujících, ovšem nikdo z nich si nesedne v naší blízkosti. Jsme jiní, na bělochy tu nejsou zvyklí, pokukují po nás a sem tam k nám přilétne otázka “kam jedete?”. Snažíme se vykomunikovat, kam se potřebujeme dostat, načež řidič od někoho dostane pokyn k zastavení a nás vyšoupávají ven, že už jsme na místě. No, nebyli jsme.
Stojíme mezi domky, kde na nás měl čekat náš hostitel Prakash, ovšem nikde nikdo. Ujímá se nás milá stařenka, která nerozumí ani slovo anglicky, ale nabídne nám židličku u sebe doma, zatímco čekáme. Podaří se nám nakonec dovolat Prakashovi, který přijíždí se synovcem Ajitem na skútrech a společně nás odvezou do našeho ubytování. Cestu jsme tedy zvládli. Ocitáme se v hotýlku Bamboo Lodge, což je ve skutečnosti 7 bambusových chýší uprostřed rýžového pole, ze všech stran obrostlých bambusy, palmami, papájovníky a dalšími stromy. Je to moc krásná zelená oáza. Jeden z domečků se střechou z rýžové trávy je nám přidělen. Máme velkou postel, vlastní sprchu a západní záchod, co víc si přát. Nad postelí visí fialová moskytiéra, připravená nás v noci chránit před komáry, hady a pavouky. Jsme poprvé v opravdové džungli a čekají nás tu dva týdny dobrovolnické spolupráce. Budeme Prakashovi pomáhat, s čím bude třeba, a odměnou nám budou dvě jídla denně a zvýhodněné ubytování. Plus samozřejmě nezapomenutelné zážitky, ale to bych předbíhala.
Hodíme batohy do pokoje a jdeme se seznámit s dalšími dobrovolníky. Potkáváme Sofii z Německa a Australany Dana a Mo. Bude nás tedy celkem pět. Také se seznamujeme s majiteli hotýlku – jsou jimi manželé Raju a Durga. Usměvaví a vřelí lidé. Kromě nich se o nás bude starat A.K. (Aitaram Kumal), vtipný chlapík zodpovědný za výlety do džungle. Poprvé nás také pomazlí zdejší pejsek Snoop. Dostáváme jen velmi zběžné úvodní shrnutí, zbytek našich otázek musí počkat, zazní totiž pokyn “za 10 minut vyrážíme!”. Sotva si stihneme vybalit a už sedíme v dodávce s celým týmem a jedeme na sraz seniorů do blízké vesnice. Absolutně netušíme, co nás čeká. Na zahradě malého chudého domku nás vítá asi 20 staříků, krásných usměvavých lidí, všichni nás objímají, zdraví namasté a vítají nás jako staré známé. Panejo. Prakash pronese úvodní řeč, my se v krátkosti představíme, načež každý z nás dostane úkol – někdo bude zpívat, někdo tančit, někdo vyprávět příběh… můžeme dělat cokoliv, ale hlavní úkol je seniory pobavit, rozhýbat a rozesmát. Máme asi tak 20 sekund na to se rozhodnout. Sofia čte příběh o housence, Dan seniory protáhne lehkou rozcvičkou, Mo jako sestřička shrnuje základy zdravého života, no a je řada na nás. Kuba si půjčuje od jednoho dědečka bubínek a hodně spontánně nakonec zpíváme Slavíky z Madridu. Staříci nás v refrénu podporují nadšeným “eeej”, tleskají a vypadají, že se baví. V náš prospěch hraje pravděpodobně fakt, že nepálsky se slovo “ano” řekne “la”. Večer je nakonec úplně skvělý, plný tance a smíchu. My se poprvé v životě stáváme přímými účastníky podobné akce – v blízkém kontaktu s chudými, ale moc laskavými lidmi.
První noc zjišťujeme, že v džungli člověk nikdy není sám. V našem pokojíčku totiž po bližším prozkoumání objevíme ještěrky různých velikostí, veliké pavouky (pojmenujeme je všechny Ámos), máme i jednu žábu, no a kolem půlnoci se nedaleko naší chatky rozezní šakalí zpěv. Zpočátku jsme malinko nejistí, ale člověk si nakonec zvykne na všechno. Dokud nemáme v posteli hada nebo tygra, nic nám nehrozí.
Hned druhý den našeho pobytu v Meghaulí nás čeká velká událost. Jsme pozváni na nepálskou svatbu. Panejo. Je to svatba křesťanská, v kostele, ale i tak na ní ženy jdou v tradičních nepálských sárí, které nám moc laskavě zapůjčí hostitelka Durga. Jsme tedy nádherné, obalené jedním kusem barevné látky, ozdobené náramky a rtěnkou. Kuba s Danem musí improvizovat a najít něco ve svém šatníku. Dan vyráží v košili a černých kalhotách, zatímco Kuba musí bohužel do mého šatníku a nakonec si obléká moji flanelku a moje trekové gatě. Módní policie by si na něm smlsla. Poprvé nás čeká svatba, při níž neznáme ani nevěstu ani ženicha. Zvláštní pocit. Aspoň že v kostele běží několik větráků, venku je nesnesitelné horko. Obřad trvá přes dvě hodiny, z toho se tak hodinu a půl zpívá. Nerozumíme ničemu, ale písničky mají pěkně melodické. Všímáme si několika bělochů v předních řadách – prý jsou to tzv. sponzoři novomanželů. Jelikož oba dva vyrostli bez rodičů v dětských domovech, dostávali finanční pomoc od lidí ze Západu. Přijde nám moc hezké, že sem přiletěli až z Ameriky kvůli jejich svatbě. Kolem jedné hodiny odpoledne si nevěsta Bhaktu a ženich Ishwor nasadí prstýnky a všichni jásají. My také jásáme, protože následuje výborný oběd – jak jinak než dhal bat. Družičky nás ještě zásobují dortíkem, já odevzdám zpět malého chlapečka jménem Prince, který mi přistál v náruči, a můžeme vyrazit zpět na ubytování.
Sotva si však doma sundáme sárí a smyjeme vrstvy potu, přichází nabídka, která se neodmítá. Za 15 minut můžeme vyrazit na safari. Není čas na odpočinek, jedeme! Spolu s hlučnými lidmi z Káthmándú nasedáme do otevřeného džípu a během 10 minut projíždíme branou národního parku. Dlouho jen tak brázdíme hrbolatou silnici a napjatě koukáme do zeleného porostu, až skutečně na louce spatříme prvního nosorožce! Je sice schovaný v trávě, ale máme první čárku. Následuje groteskní scénka ze seriálu Jak vyhrabat džíp z hromady písku pomocí jedné lopaty, která naštěstí končí happy endem. Ještě za šera máme možnost pozorovat nosorožčí maminku s mladětem a pokud by byli naši spolucestující aspoň trochu schopní mlčet, možná bychom viděli i tygra. Asi se mu nedivím, že se šel radši schovat. Naše první safari ale hodnotíme moc pozitivně, západ slunce byl bezkonkurenční.
Další den ráno bereme příležitost za pačesy a jelikož máme chuť pomáhat, jdeme se dobrovolně připojit k ženám, které na poli sklízejí rýži. Nabídneme své ruce a asi dvě hodinky vytváříme z rýžových trsů velké balíky. Je pro nás vlastně novinkou, že rýžová zrnka rostou na rostlině, co připomíná obilí. Trošku se stydíme za naši ignoranci, ale teď, když víme, kolik času pěstování a sklizeň rýže zabere, budeme si rozhodně mnohem víc vážit každého zrnka, které si naložíme na talíř. Nebo které dostaneme v dokonalých pokrmech od kulinářské kouzelnice Durgy.
Kromě rýžové sklizně nás čeká další návštěva seniorů, tentokrát v chudinské čtvrti nedaleko místa, kde bydlíme. Opět nás vítají úžasní lidé plní elánu a energie, všichni jsou bosí a mají radost, že nás vidí. Žádná vesnice se samozřejmě neobejde bez dětí – dostáváme objetí od malinkých umouněných človíčků, někteří nám zatančí a společně zpívají nepálskou hymnu. Jeden místní dědeček je tak nadšený, že si stříhne dokonce několik sólových čísel, hopsá a zpívá jako mladík. Závěrečné představení patří čtveřici žen z kmene Tharu, které nám ukážou jejich tradiční tanec v kruhu. Také nám vyprávějí původ svých potetovaných předloktí – po svatbě si každá žena musí potetovat ruce, aby mohla servírovat jídlo rodině. Za vhled do jejich kultury jsme opravdu vděční, protože víme, že turisté si často platí za podobný zážitek, ale v našem případě šlo o absolutně spontánní akci bez přípravy. Tančily, protože chtěly, ne pro peníze. Stejně jako my s dva Kubou. Tentokrát předvedeme taneček s názvem Hokey Pokey, což je zase veliká improvizace, ale už jsme míň nervózní.
Náš program v Meghaulí vůbec nezpomaluje, vůbec nepolevuje, na odpočinek stále není čas. V sobotu totiž vyrážíme na celodenní procházku do džungle. Dostáváme pokyn obléct se do nenápadných barev, místo trekových hůlek použijeme bambusy a neseme si s sebou i oběd. První část výletu je projížďka loďkou po řece. Pan lodivod se odráží ode dna pomocí dlouhého bambusu stejně jako v Benátkách a my pomalu plujeme po klidné ranní hladině. Jsme úplně zticha, jen občas někdo zašeptá “podívejte, krokodýl!”. Je to tak, krokouši se vyvalují na břehu řeky a ani si nás moc nevšímají. Vidíme také ptáčka ibise, což je asi jediné zvíře na i, které jsem kdy použila ve hře zeměměsto. Po chvíli vystupujeme na břeh a začíná napínavá procházka džunglí. Stále nemluvíme, jdeme v řadě za sebou, náš průvodce A.K. sem tam zastaví, aby nás upozornil na čerstvé výkaly nosorožce, nebo na tygří stopy v blátě. Je to super, připadáme si jako na misi časopisu National Geographic! Smích mě přejde v momentě, kdy se mi na ruku přicucne pijavice. Jelikož je to moje první pijavice v životě a jelikož jsem občas trošku hysterka, dostanu panický záchvat a tím asi všechny lidi ve skupině dost vyděsím. Kamarád Rajesh mě uklidňuje, že v Nepálu se pijavice oslavují, protože vycucávají z krve člověka všechno špatné. Tak asi dobrý, aspoň jsem čistokrevná.
Po obědě v džungli se vracíme k řece, kde potkáváme stařičkého nosorožce. Jelikož je úplně v klidu a zaměstnaný svým baštěním keříků, dovolíme si přiblížit se. Několikrát se na nás podívá, vyplázne jazyk, ale baští dál. My se na něj křeníme, protože je rozkošnej a navíc v dáli za ním vykukují bílé vrcholky Himalájí. Jsme z toho úplně paf. Další paf moment přijde o pár minut později, když narazíme na nosorožčí mamku s prckem, kteří zrovna přecházejí řeku. Malý nosorůžek mamčino tempo nestíhá, takže musí občas popoběhnout, slaďouš. Když se vracíme zpátky na loďku, už zapadá sluníčko a celá džungle je zalitá krásným světlem. Musíme ještě několikrát přebrodit řeku, což znamená bahenní lázeň až nad kolena, ale taky ještě dostaneme příležitost sledovat scénku jako z filmu Jak vycvičit slona. Několik “ochočených” slonů přichází k řece na pravidelnou večerní koupel a dostávají u toho pokyny typu “sedni, lehni”. Jiná kultura. Z celodenního výletu v džungli jsme nadšení, viděli jsme spoustu divokých zvířat a ikdyž na tygra jsme štěstí neměli, bylo to super.
V neděli ráno zahajujeme veliký pracovní projekt. V jedné z chudých čtvrtí bydlí totiž pán Minbahadbu, jemuž je 105 let a stav jeho bydlení je extrémně špatný. On a jeho dcera musejí žít v pidi domku z hlíny, jemuž se navíc během nedávných povodní zřítila jedna ze stěn. Když to vidíme, je nám z toho strašně smutno. Minbahadbu je slepý, ale jakožto nejstarší člověk z celé komunity je stále velmi respektovaný ostatními. Zaslouží si důstojné bydlení. Prakash s námi diskutuje, jakým způsobem situaci vyřešit. My s Kubou jsme připraveni přiložit ruku k dílu, ale postavit nový domek finančně nezvládneme. Naštěstí jsou s námi Dan a Mo. Jakožto čerství důchodci (pozn. v 56 letech) se prý nacházejí v situaci, kdy si mohou dovolit celou stavbu zaplatit. Wow. Všichni si nakonec plácneme a to ještě ani netušíme, že Dan později založí on-line sbírku, z níž se rozhodne zaplatit opravu dalšího domku pro Minbahadbuova vnuka s rodinou.
První den nás čeká hlavně demolice starého domečku. Dopoledne se pečeme horkem, ale díky hudbě z repráčků nám to docela odsýpá. Podaří se nám zbořit všechny 3 zdi, naházíme původní “cihly” (opravdu jen ztvrdlé bláto) na obrovskou hromadu, vykopeme základy pro nový dům a ty plníme velkými kameny a hlínou. Je s námi místní odborník stavař, takže věříme, že ví, co dělá. Jen si nerozumíme ani slovo, takže nám instrukce překládají Prakash nebo telefony. Tou nejzábavnější součástí celého procesu jsou stoprocentně děti, které ve čtvrti bydlí. Jakmile nás zmerčí, přiřítí se jich třeba 20 a od té doby jsou pořád s námi. Seznamujeme se s dětmi různého věku, od prťat, co sotva chodí, až po puberťáky. Potkáváme úžasné a chytré mladé slečny Swani, Anjilu a Smirtee, malé raubíře Rishiku, Ridama, Krishnu, roztomilou holčičku Lilian a spousty dalších. Je to jako zavolat “Skřítkové z lesa a skřítkové z mechu…”, protože jsou taky skvělými pomocníky – utvoří s námi dlouhého hada a podáváme si kameny, cihly, u toho si hrajeme na různá zvířata, zpíváme a smějeme se. Když je sluníčko už moc nízko a na práci nevidíme, přichází na řadu oslava úspěšného pracovního dne – z repráčku zazní slavné nepálské hity a děti se nás snaží naučit různé tance. Hrajeme společně hry, které známe z dětství, běháme po ulici jako šílení a víme, že s takovou společností si celou stavbu nesmírně užijeme. První den je za námi, děti nás pomalují červenou barvou, donesou nám kytičky na cestu a ještě než Prakashovo auto zajede za roh, slyšíme jejich volání “Bye, Kitty, bye, Jacob!”. Tohle je ten autentický Nepál, co jsme chtěli zažít. 🌸
