Stařenka z vesnice obchází stupu a otáčí mani, stejně jako to ráno dělává patrně většina obyvatel Samagaunu. Přitom opakuje Óm mani padmé húm, stoosmkrát, počítá na modlitebních korálcích v levé ruce. Návštěvou gompy se loučíme se Samagaunem (gaun = místo, vesnice), kde jsme strávili dvě noci. Sem ještě doletí vrtulník, výš už se musí po svých – jen lidé a muly. V klášteře potkáváme bhikkhu (buddhistické mnichy) a bhikkhunī (jeptišky). A vyrážíme dál (a výš) – do Samdo.
Život místních horalů se od našeho snad nemůže víc lišit. Připadá nám, že v jejich tvářích zřetelně vidíme napsané stovky příběhů, jenom je neumíme přečíst. Chceme je zachytit, ale požádat o fotku nám přijde tak nějak vulgární. Žijí v malých domcích jen z navršených kamenů, díry zaslepené jačím trusem. Na malých zahrádkách toho roste čím dál tím méně a jakmile se slunce na chvíli schová, pouští se do člověka mrazivý vítr. My se posledních pár večerů nemůžeme dočkat, až v jídelně zapálí kamna, a to jsme tu jen “na návštěvě” a zabalení v péřových bundách. Život v takových podmínkách je pro nás zhýčkané zápaďáky až nepředstavitelný. A přesto se na nás všichni nádherně usmívají. Celý ten kontrast je dotažený do dokonalosti, když se mi podaří připojit k internetu a na pracovním chatu vidím ohromnou diskuzi na téma “kafe v kanclu některým nechutná, tak jaké objednáme na příště?”
My se začínáme tak nějak zlehka “rozkládat”. Já i Tore jsme nachlazení. Torovi navíc jeho koleno znesnadňuje cesty dolů, a tak cestu ze základního tábora trochu protrpěl. Po návratu mu Navin nedal na výběr a nohu mu důkladně promasíroval. Beruška si místo spánku prokašlala jednu noc a spálila si lýtka; jen Beth nám ostentativně dává najevo, že je nejmladší, jen s lehce připáleným zátylkem. Večery na začátku strávené karetními hrami se nám nějak zkracují, dáváme teď přednost spánku. A v Samdo už jsou pro nás kvůli řídkému vzduchu i schody z našich ložnic k jídelně trochu problém. U večeře nám Himesh měří kyslík v krvi a všichni jsme v normě.
Máme možnost ze Samdo vyrazit na denní pochod k tibetské hranici a zpět, už tam ale prý není co vidět. Už to ani není Tibet. Je to Čína; zbytek Tibetu přežívá právě v nepálských horách a v Indii. Dalaj Lámovi je 89 let. Bude po jeho smrti následovat ještě nějaký další Dalaj Láma?
Následující den jdeme ze Samdo do Dharamsaly. Himesh nám ukazuje Larke Bazaar, což prý bylo pro jeho prarodiče široko daleko jediné místo, kde se dala sehnat sůl – chodili jí sem proto směnit za rýži nebo obilí z Arugatu. Když se zamýšlíme nad tím, kolik dní už jsme na cestě, a kolik hodin jsme předtím z Arugatu jeli autem, je to úctyhodná výprava. Dharamsala leží nedaleko pod čtyřmi a půl tisíci výškových metrů. Výběr jídla se nám tu ztenčuje na těstoviny s kečupem nebo smažené brambory s kečupem. Už tu nikdo nežije, je to jen tábor s velmi jednoduchými chatičkami a stany, poslední zastávka pro chodce před průsmykem Larkya La, nejvyšším bodem trasy. My se zabydlujeme v pokojíčku pro čtyři – široká matrace na kamenné podlaze. Teď už máme masivní zasněžené vrcholy zahalené mraky všude okolo nás. Mezi chatami a stany přežvykují muly, které sem vynesly jídlo i pro nás. Začíná zlehka sněžit. Je to neskutečný pohled. Já to ale nedokážu dostatečně ocenit, protože odpoledne vyspávám s horečkou v naší útulné chatičce, zabalený ve spacáku. Za běžných okolností dovedu sice na “moderně-západní” přístup ke zdraví “naplivat” spoustu špíny (rozuměj že na sebemenší bolístku máme prášek), tady se ale musím kát a poděkovat Coldrexu, který mě poslední dny drží na nohou. Podobně mě na nohou drží Beruška. Ze Samdo mě sem dopravila tak, že šla přede mnou, mně pak stačilo několik hodin sledovat její rudá lýtka a soustředit se na dech a krok. Pravá. Levá. Pravá. Levá.
Do Larkya La vyrážíme za tmy, ve čtyři ráno. Nikdo z nás se v noci moc nevyspal, díky předchozímu odpoledni jsem ale z nejhoršího venku, cítím se dobře. Kyslík v krvi máme dobrý, a tak vyrážíme. Cesta se tady zužuje, většinu času se nevejdou dva chodci vedle sebe, a tak jdeme jako součást dlouhého hada svítících čelovek. Teď už to nejsem jenom já, kdo je pohledem přilepený na patách toho před sebou. Táhneme se takhle navzájem a z řídkého vzduchu se snažíme vytěžit, co se dá. Několik lidí se otáčí a vrací. Slibujeme, že až slezeme dolů, budeme si kyslíku víc vážit. Na péřových bundách a batozích máme jinovatku a voda v lahvích nám začíná mrznout. Na obzoru vidíme úplněk, což dělá celé toto jeviště tak nějak éterické.
Po pár hodinách konečně vítáme slunce, chytáme každý paprsek. A okolo osmé konečně přicházíme do Larkya La. 5 106 metrů nad mořem. Odtud už je to jen dolů. Jsme celí zadýchaní, horolezci z nás zřejmě nebudou; na druhou stranu jsme vděční, protože “výšková nemoc” se nám vesměs vyhýbá – spousta lidí to zvládá hůř. Uděláme pár fotek a jdeme se prošlapat sněhem a kameny ke kyslíku (a obědu v Phedi). Jak klesáme, začínáme vídat zase o trochu víc života. Všímáme si zvláštních morčat asi ve čtyřech a půl tisících (stále jsme nezjistili, co jsou zač).
Večer přicházíme do Bhimthangu, pod čtyřmi tisíci. Nad domky se tu stále tyčí neskutečné bílé masivy a nevybíravě nám dávají najevo, jak moc jsme malí bezvýznamní. Po několika dnech si tu troufáme i na sprchu a voňaví se jdeme přecpat dhalem. U večeře jsem konečně z Himeshe vytáhl, proč jdeme celou pouť až nápadně stejnou cestu jako skupinka dvou Britek (Ally a Chrissy) a Němce Tobyho (stejná ubytování, oběd na stejných místech a stejné aklimatizační odbočky). Jejich průvodce je průvodcem čerstvě a je to Himeshův synovec, takže nad ním vlastně Himesh drží “ochranná křídla”. Tak s nimi hrajeme po večeři karty a masala čajem zapíjíme úspěšný přechod Larkya La. A pak už jen dekadentně dlouhý a ničím nerušený spánek.
Ráno nás budí zvonky oslíků pod našimi okny a my vyrážíme ještě jednou na podívanou, kterou jsme si tu zamilovali: sledujeme, jak se bílé vrcholky pomalu zalévají růžovým ranním světlem, hodiny před tím, než zasvítí slunce i na nás. Dnes už se pomalu loučíme s vysokými horami a vybavuje se nám zamyšlení z knihy Paola Cognettiho: čím to je, že, ačkoli nám to pobývání v horách dává tolik zabrat, fyzicky i psychicky, chceme se vrátit, sotva slezeme dolů? Celý den klesáme až do vesničky Gho, kde skupina Němců hlasitě slaví závěr své výpravy. My si raději zas hrajeme karty a jdeme brzy spát.
Poslední den pochodu ráno z Gho do Thoche z nějakého důvodu utíkáme. Takhle nějak si představujeme partyzánskou válku – v šeru prakticky běžíme zamlženým pralesem, beze slov. Okolo deváté ale přicházíme do Thoche, kde už na nás čeká jeep pro čtyři a půl pasažéra (pod půlkou rozuměj nepohodlnou dvousedačku na místě spolujezdce); narveme se do něj i s řidičem v šesti.
Pět hodin pekelné jízdy a zkřivených zad, dojeli jsme do města Besisahar, metropole kraje Manang. Je to takové malé Káthmándú, troubení, davy, chaos, ale přece klidnější. Procházíme si společně hlavní třídu, zastavíme se i na kávu a večer tradičně dhal bat a karty.
Následující ráno se vracíme do Káthmándú. Tentokrát máme všichni místo na sezení a cesta je příjemnější. Koukáme z okýnka na děti v uniformách na cestě do školy a přeplněné školní autobusy. Na barevné domky, ženy vařící na ohních podél silnice nebo uklízející slepičince, přesto oblečené do krásně barevných šatů. Terasy s rýží a vesničany s ohromnými trsy trávy k usušení zavěšených na čele. Za tím vším se pomalu vzdaluje Manaslu a nás tak nějak napadá, ze nám to tu začalo přirůstat k srdci.
V Káthmándú jsme se od Sandipa dozvěděli, že tři další skupiny Himalayan Masters, které šly v podstatě souběžně s námi, musel z různých důvodů vyzvedávat vrtulník. Jsme o to raději, ze jsme to všichni úspěšně došlapali. Loučíme se s Himeshem a Navinem a pouť zakončujeme s Beth a Torem hostinou v Thamelu. Jsme vděční, že jsme měli za souputníky právě tyhle dva skvělé lidi. Torovi zítra přiletí manželka a pokračují společně do Pokhary, Chitwanu, potom Indie. Beth čeká základní tábor Mt Everestu, potom Srí Lanka. My odcházíme do svého útočiště Melo Pomelo. Máme den na vzpamatování a pak vyrážíme do džungle.
