Monzun letos trval déle. Obvykle končí počátkem září, ale když jsme dva týdny před odletem začali kontrolovat předpověď, tušili jsme, že letošní monzun stále ještě neřekl poslední slovo. Určitě jsme nikdy neviděli předpověď s podobným vodním sloupcem. Co hůř, za pár dní si povodně v Nepálu začaly žádat oběti. Po dalších několika dnech se dostaly i do našich zpráv, takže nám začaly zvonit telefony.
Jako mávnutím proutku se ale monzun utišil, a tak balíme batohy a letíme do Nepálu; Charlieho bereme s sebou jen ve formě černobílých chlupů asi tak na každém kusu oblečení. Letíme přes Dubaj, kde po více než roce znovu žasneme, kam až může odpojení člověka od přírody zajít. Možná lépe se dál nerozepisovat. Na letu z Dubaje potom sedíme vedle Saši (rozuměj Alexandry) a pár hodin jsme prokecali. Saša shodou okolností s partou vyrážî ve stejný den na stejný trek. Nevidíme se tedy naposledy. 🙂
V Nepálu jsme už hodiny před přistáním přilepení na okýnku, a civíme, když mezi mraky skutečně začínáme rozpoznávat “pevné mraky”. Himaláje. Jak se blížíme ke Káthmándú, ocitáme se až neobvykle blízko k zalesněným horám a kopcům, postupně se dostáváme na úroveň vrcholků a nakonec mezi nimi přistáváme v hlavním městě. Vítá nás zpráva operátora – “Vítejte v Nepálu. Minuta volání do ČR stojí nekřesťanské peníze. V této zemi bohužel nemůžete využít připojení k internetu.”. Díky.
Po průchodu kontrolami a obdržení nového razítka nás vítá veselý nepálský chlapík s cedulí Himalayan Masters, s kterými budeme vyrážet na okruh okolo Manaslu. “Namaste”. “Namaste”. A na krk nám dává krásný věnec marigoldu. Z letiště nás vede k malé dodávce, která nás má odvézt k ubytování. Čímž patrně začíná náš pětitýdenní kulturní šok. Záplava skútrů, psi, děti, rikši, rozpadlé domy a přeplněné úzké ulice, ikonické změti kabelů a nikdy neutichající troubení. Ve vzduchu nezaměnitelná směs kurkumy, splašků, výfukových plynů a spálených pneumatik. Hinduista, buddhista, muslim, křesťan. Rupie, dolar, euro. Směs všeho.
Naše ubytování je jako oáza uprostřed toho všeho. Z šílené ulice spojující Thamel a Durbar se dáváme do malé temné uličky, autem neprůjezdné, a naštěstí tam ta oáza skutečně je; hotýlek Melo Pomelo. Dvorek s několika pomelovníky a náš pokojíček i se záchodem západního typu. Oči už sotva držíme otevřené, ale vyrážíme ještě na bleskový výpad pro něco k jídlu. Při bleskovém výpadu nás odchytává náš historicky první asijský “rybář”. U první stupy nám na čela prstem maluje požehnání a vede nás pár ulic, aby nám ukázal školu umění. Jsme rádi, že nás opravdu přivedl k budově nadepsané Art School. A že z vnitřku opravdu svítí plakáty s mandalami. Náš rybář nám jich pár ukazuje, vysvětluje jejich význam, význam Óm Mani Padmé Húm a zpívá. A pak prodává. Výtěžek že podpoří školu zničenou zemětřesením. Jelikož se nám nechce mandalu tahat v baťůžku na Manaslu (a jelikož je i krapítek mimo náš hubeňoučký rozpočet), kupujeme maličkou, která se akorát vejde do pididomku v Pičíně. A za zlomek ceny. Takové, která, i kdyby to byl podfuk (což byl, jak jsme se dověděli později), je za ten půlhodinový úvod do Nepálské kulturní všehochuti fér.
Okno jsme sice na noc zavřeli, i tak ale ulici slyšíme velmi zřetelně. Během letu jsme toho ale příliš nenaspali, takže nás absolutně neobtěžuje. Ráno nás budí zvonky, modlitby, zpěv. Troubení na sebe nenechává dlouho čekat.
Po snídani se zase vrháme do dokonalého chaosu, míříme do Thamelu, centra. Bereme si nejobyčejnější oblečení a schováváme se pod kšiltovky, i tak ale pro místní svítíme jako lampa. A tak se na nás občas slétají. Potkáváme Krišnu, který studuje angličtinu a běží za námi, jen aby se pocvičil. Potkáváme bezzubého mužíka, co je prý certifikovaný průvodce a přes naše odmítání nám vykládá o městě, hinduismu, buddhismu… Vykecali jsme se z toho a dali mu pár set rupií (pár desítek korun), abychom si uvolnili unikovou cestu. V Durbaru, historickém centru města, už před “Hello sir” poučeně utíkáme, abychom pak zjistili, že to je policistka a že v Durbaru je nutné zaplatit za vstup.
Je to naše první Asie, ale je nám jasné, ze jsme přiletěli do úplně jiného světa. Vidíme zásoby pro restaurace naložené na kole. Stavbu, kde písek nosí stařenka v proutěném košíku zavěšeném na čele. Ženy v krásných sárí na skútrech a umouněné děti v ulicích. Vidíme průvody a slyšíme hudbu, protože jsme přiletěli v době svátku Dashain. Místní často vypadají námi pobaveně, my se ale taky bavíme, takže jsme si asi kvit.
Večer se ještě vydáváme na Svajámbhú, “Monkey Temple”, kde sledujeme hinduistické modlitby, fotíme dovádějící opice, a odmítáme certifikované průvodce. Káthmándú stačil jeden den na to, aby nám do paměti otisklo nesmazatelnou vzpomínku. Zítra vyrážíme do hor.
Ráno se potkáváme v kanceláři Himalayan Masters se Sandipem, se kterým Beruška posledních asi osm měsíců komunikovala. Potom potkáváme i průvodce další skupiny, která poputuje první polovinu treku souběžně s námi. Moc nás těší, když dává najevo překvapení, ze jsme hned jako první trek v Nepálu zvolili okruh okolo Manaslu. A taky že nemáme nosiče, to prý taky skoro nikdo nedělá. Povzbudivá slova. Nakonec potkáváme i naše souputníky – Beth z Austrálie a Tora z Norska, Anglie, Kanady a Texasu (vysvětleno v dalším článku). Našeho průvodce Himeshe a nosiče (věcí Tora a Beth) Navina.
Takhle jsme se nalodili do staré čtyřkolky, batohy na střechu. Ani v Káthmándú nejsou sice silnice v příliš dobrém stavu, jakmile z něj ale odjíždíme, velmi rychle se cesta mění na kamenitou, blátivou a proděravělou. Nás řidič se naprosto sebejistě žene před každé auto, autobus, skútr, kolo nebo stádo koz, a jediným fungujícím pravidlem provozu se zdá být troubení. Při předjíždění, při vjíždění do zatáčky, při předjíždění v zatáčce. V Čechách používají mechanici rádi poučku, že pokud kontrolka není červená, nemá smysl se tím zabývat. Nás řidič, nutno říct, si nedělá hlavu ani z červených. Z rádia mu zní perfektně vyvážený mix amerického a indického popu a klakson mu funguje perfektně; nic nás nezastaví.
Kvůli svátku Dashain vyjíždí ohromné množství lidí z hlavního města na venkov za rodinou. Vidíme tříčlenné rodiny, co takhle vyjíždí na skútru – dítě v sendviči mezi rodiči. Vidíme, jak si na skútru vezou slepice. Koza stojící na střeše jeepu za jízdy. Kluci, co se nevešli do autobusu, tak se drží na střeše. Z okýnka pozorujeme, jak se okolo mění krajina, jak přibývají terasy s rýží, a jak vypadá život mimo město. Místy cihly, polorozpadlé betonové panely, dřevo, kameny, a hlavně, všude vlnitý plech. Odpadky, špína, ale přesto tolik barev a úsměvy na tvářích. Asi nikdy se v nás nemísilo tolik protichůdných pocitů – smích, smutek, nadšení, šok. Směs všeho.
Měli jsme asi chybný pohled na to, co bude z třináctidenního treku okolo Manaslu ta nebezpečná část. Protože zejména v druhé polovině jízdy do Machhakholy se cesta proměnila v něco, co asi ani nedokážu popsat; určitě to nezvládnu k ničemu přirovnat. Stočtyřicet kilometrů z Káthmándú do Machhakholy jsme jeli přes osm hodin. My jsme vyklepaní a ztuhlí, zatímco průvodce s nosičem polovinu času prospali. Před našim kníratým pupkatým řidičem ale smekáme.
Nedaleko pred cílem zahlédl naše auto naložené bělochy místní asi pětiletý klučina a pusu otevřel dokořán. Už jsme opravdu pryč z města. V Machhakhole dostáváme své pokojíčky a zítra vyrážíme na pochod.
